Espresso a Cheesecake, McCafé

POZOR POZOR! Na vědomí se dává, že jsem začal oficiálně e-žebrat. Internetový, všudypřítomný a vyskakující reklamy otravovaly všechny včetně mě. A většina zisku z nich stejně odplula na nějaké luxusní jachtě managementu Googlu. Takže reklamy jsem tuhle vypnul. Ale protože mám rád peníze, tak jsem si založil speciální účet na alkohol a pochutiny. Více informací získáte tady nebo kliknutím na obrázek se sklenicí vpravo vygenerovanej zadarmo umělou inteligencí. To abych zbytečně neutrácel a mohl si dovolit občas napsat i recenzi na Burger King. Jo a věděli jste, že si u McDonald's můžete dát i kafé? Ne? Tak teď už to víte!

Kávu moc nepiju a do McCafé jsem zavítal tak potřetí v životě. Halt já radši slaný a tučný. Kafé v kelímcích ničících imunitní systém do sebe leju hlavně v autě na cestách a tam si člověk moc vybírat nemůže. Osobně ale dávám přednost malýmu množství, ideálně ristretto a co největší hořkosti, takže čím víc robusty, tím líp. Nejmenší kávu v McCafé mají Espresso a na výběr z bobulí jsem nedostal. Nebudu to protahovat. Káva byla kyselá jak z hipsterské kavárny. Bylo ji zbytečně moc, ale svůj účel splnila. Cena byla nějakých 49 korun, což je zhruba polovina peněz, než co dáte za podobnou kyselou stodvacetiprocentní fair trade arabiku připravovanou diplomovaným genderovým sociologem v kavárně, ve které nenajdete dvě stejný židličky. Většina kávových nadšenců zklamaná nebude, o tom nepochybuju.

A teď ten hlavní důvod, proč člověk vůbec pije kávu. Aby si k ní mohl dát něco sladkýho! Nejlepší sport, je přece kafé a dort. Cheesecake v McCafé vyjde na 75 korun a je ho celkem solidní kousek. Na rozdíl od kávy, cheesecaky mám rád hodně. Když už mě někdo zatáhne do kavárny nebo nějaké jiné protialkoholní pasti, tak si dám buď věneček nebo právě cheesecake. A tak s klidným svědomím můžu říct, že tenhle cheesecake byl jeden z těch slabších. Jednalo se o pečenej cheesecake, ale až moc našlehanej a nahnanej škrobem nebo jinou náhražkou sýra. Chuť byla taky spíš planá, nevýrazná a hrozně obyčejná.

Prostě jsem čekal víc muziky. Cheesecake od McCafé ja naprostej průměr a určitě nic, kvůli čemu byste zamířili přímo tam. Tuplem v dnešní době, když kaváren s home made zákuskama je po městě víc než žebrajících bezdomovců. A to úplně nejhorší, ta dřevěná vidlička, kterou k tomu dostanete. Za tyhle vidličky bych nejradši nakopl nějakýho ekologa tam, kde by solární panel nefungoval ani jemu. Dřevěný nádobí je slepá vývojová větev, která snad už brzo skončí.

No a to je všechno. Já jsem začal žebrat, v McCafé mají kyselou kávu a průměrný cheesecaky s dřevěným nádobím. Nic, bez čeho byste si nedokázali představit každý další všední den...

Magyaros food report

                        

                        

                        

Chcete se vydat do země, kde si můžete v klidu baštit langoš, aniž by vás zezadu bodnul migrant nožem? Chcete se vydat do země, kde si můžete v klidu natankovat ruskou naftu, u toho si zanadávat na Unii, ukusovat langoš a pak si dojet na nejnovější americkej trhák? Chcete se vydat do země, která jako jedna z mála v Unii dokázala porazit Česko v soutěži o největší inflaci, takže váš langoš už není tak levnej jako kdysi? Máte rádi langoše? Maďarsko je tady pro vás! A než se tam vydáte, tak si můžete přečíst pár mých gastro postřehů.

Začněme tím hlavním a jediným, proč by vůbec někdo do Maďarska vyrazil, langoše! První setkání s pravým maďarským langošem proběhlo na pláži Balatonu, když jsem u sebe neměl foťák. Takže vám bude muset stačit slovní popis. Šlo o sice velký, ale plandavý, asi nedosmažený, těstokolo napatlaný zakysanou smetanou a strouhaným sýrem neznámého původu, kterej by se dal se vší neúctou přirovnat k našemu eidamu. Samotný těsto bylo chuťově fajn. Jako u nás. Kombinace zákysky a sýra tam frčí asi nejvíc, najdete ji pod libozvučným slovním spojením Sajtos-tejfölös. Chutná přesně tak, jak vypadá. Jako zákyska a sýr.

Po prvním celkem nudným langošu jsem se vydal do stánku specializujícím se jen na langoše, abych měl záruku pořádnýho maďarskýho zážitku. Tam jsem pár minut znalecky koukal na menu, tvářil se důležitě jako pán na Eros Piste a zkušeně objednal Töltött Lángosok - Kolbászos-Sajttal. Prohodil pár náhodných a vtipně znějících vět s paní za pultem, zamával kartou a čekal, co dostanu. Dostal jsem plněnej langoš se salámem, sýrem a česnekem nahoře. Takže pro pořádek. Töltött znamená plněný. Sajttal je sýr. Kolbászos měli německy přeložený jako Wurst, no ve výsledku to znamená salám. Nečekejte klobásu. A těch pár náhodně znějících slov po objednání byl zjevně dotaz na česnek.

Těsto bylo křupavý. Mohlo by být nadýchanější. Sýr byl zase nějaký místní random podobnej našemu eidamu. Salám byl hodně vytuněnej paprikáš. Celkovou chuť téhleté macaté placky si každej z vás asi dokáže představit. Útok na žlučník zleva i zprava a složenou židlí pěkně z vrchu. Pokud tohle sníte, ocitnete se v ráji. Nebo v pekle. To už nechám na každým z vás. Ale žlučník vás nepochválí. Je to jako oběd pro hodně obézní dřevorubce. Cena 2500 forintů, takže asi 158 korun. Za ty prachy celkem hodně muziky, ale na mě hodně těžké muziky. 

A takhle vypadal další kousek ze stejnýho stánku. Tentokrát jsem se dokázal vyhnout plněnýmu langošu a objednal si klasiku, čiže Lángos Sajtos-tejfölös-Pirítotthagymás. Sajtos-tejfölös už znáte. Zákyska se sýrem. K tomu Pirítotthagymás, to je smažená cibulka. Krásný jazyk. V oleji si langoš buď poležel chvilku dýl, nebo olej pamatoval stovku předchůdců z předchozích dní. Langoš byl tmavší, ale krásně křupavej, uvnitř vláčnej a těsto bylo fajn.

Kombinace sýra a zákysky neurazí, no upřímně ani extra nenadchne a smažená cibulka z IKEA tomu nepřidá nic až tak výjimečnýho. Cena 1800 forintů, cca 114 korun. Po všech těch zdlábnutých maďarských langoších můžu s klidným svědomím říct, že český mi sedí víc. Těsto je v podstatě stejný jako u nás. Někde lepší, někde horší. Ale ta tatarka, ta mi tam chyběla. Tatarka s kečupem, sýrem a česnekem prostě neporažena.

A nejsou to jen langoše, čím jsou živi kníratí maďarští mocipáni. Jedno z jejich tradičních jídel jsou třeba Dödölle. Bramborový šišky, třeba se zákyskou, slaninou a cibulkou. Teď už vám asi došlo, že Maďaři rádi zákysku. Já taky, tak proč ne. Slanina byla krásně vypečená. Šišky nadýchaný, měkoučký, žádný puky. Trochu mi to připomínalo knödel k Schäuferla z Německé Frankonie. Zákyska se k bamborům hodí, slanina taky. Celkem fajn jednoduchý jídlo za pár kaček.

Jak chutná v Maďarsku gyros? Kdesi za náměstím, kam z větší části zavítá jenom místní mládež? Chutná úplně stejně jako u nás. Stejně ochucený maso, stejná náplň, dobrá placka. Cenu si nepamatuju, ale i s plechovkou piva to bylo vyloženě to nejlevnější, co jsem tam měl možnost ochutnat. Halt mimo turistický trasy. Mimochodem tenhle gyros chutnal mnohem líp, než jakej jsem měl tu možnost ochutnat v řeckým Heraklionu. Tam strategie najití autentickýho hladovýho okna tím, že sejdete mimo turistický trasy a vrhnete se do zaplivaných ulic města, nevyšla. A tak jsem ten nejhorší gyros v mým životě baštil v Řecku. Asi jako když v Praze zalezete za Smíchovský nádraží. Brrr. No v Maďarsku jsem měl větší štěstí a na jejich gyros budu naopak vzpomínat s láskou.

Jak jsou na tom Maďaři s burgerama? Jako my před deseti lety. Minimálně teda okolo Balatonu. Na burgery jsem koukal kudma jsem chodil a všude stejná pohádka. Obyčejný tenký maso opečený tak, jak se zrovna zadaří. k tomu random houska a kečup se zeleninou. Jako u nás v moravských vesnicích roku 2013. Na čistě burgerovou restauraci jsem nenarazil, na tu bych asi musel do Budapeště. No pokud dostanete chuť na burger u Balatonu, bát se nemusíte.

Dostanete celkem obstojnýho kámoše. V tomhle případě mohlo být maso trochu víc medium. Co ale musím ocenit je kombinace kečupu a hořčice. Starý, dobrý a tvrdý nádražácký kombo á la český hladový okna z přelomu tisíciletí mě zahřálo u srdce. Správný retro, který nikdy neodmítnu. Čedar ok. Houska byla celkem slušná. Kopec zeleniny, což jsem během nejteplejšího týdne za poslední dekády u vody ocenil. No a hrancle ze starýho dobrýho Makra nebo nějaké jejich maďarské mutace. Není to sice nejvyšší gastronomie, ale milovník burgerů zůstane neuražen a dobře se nají. Cenově o něco levnější jak u nás.

V Maďarsku taky hodě frčí český pivo. A není divu. Jejich ležáky se nedají pít. Mají takovou tu hodně sladkou ocasovitou hnusnou polskou pachuť. Čest výjimkám v podobě pivovarů Soproni a Dreher. A občas můžete narazit na poklad jako broskvový Dreher Peach Light Beer Barack. Ač jsem ovocných piv ochutnal nepochybně přes stovku, tak tohle bylo rozhodně to nejlepší. Nejde o žádnej Radler. Ale pěkně čtyřprocentní plnohodnotný broskvový pivo, který je chuťově vyladěný k dokonalosti. Pokud nejste pivní nacisti a nepohrdnete ovocným pivem, tak Dreher Barack prostě musíte ochutnat. Ucítíte pivo a broskev. Stejnou měrou. Neskutečný kombo. Jako dospěláckej kompot.

Co mě u nich ještě zarazilo je způsob přípravy kuřecího prsa. Kdykoliv jsem tam narazil na kuřecí prso, dostal jsem ho v podobě naprosto natenko naklepané obří masové placky. Buď to tam mlátí půl hodiny před otvíračkou nebo na to mají nějakej lis jak na těstoviny, mandl nebo tak. V tomhle případě byla na mase omáčka z modrýho sýra a slanina. Vypadá to jako scheisse, ale chuťově to byla pecka. Stará dobrá obloha a zase ty nejobyčejnější hranolky nesmí samozřejmě chybět. Milovníkům retro gastronomie zaplesá srdéčko.

A když už nevíte co, dejte si fejkovej Big Mac. Tenký maso, kupovaný secret sauce á la tisíc ostrovů, zelenina, obyčejná houska... Ano, i takhle může vypadat burger u Balatonu. Chuťově v pohodě, ale přesně tohle si uděláte doma k televizi během reklam. Pokud ještě máte televizi. A v ní reklamy.

K tomu všemu jsem měl i tu možnost ochutnat asi 12 různých lahví maďarskýho vína. Všechny stály za vyližpytel. Snad jen jedno nebo dvě šumivý vína se daly vypít. V bublinkách se ztratí kdeco. Samozřejmě tu nechci hanit všechny maďarský vína. Pořádnej tokaj je jistě geniální, ale ten jsem v ruce neměl. Větší štěstí na dobrý maďarský víno jsem měl při koupi u nás v ČR, takže aspoň na tom exportu si dávají záležet.

Ledovou tříšť mají krásně zelenou. A to je asi tak všechno. Nic převratnýho v Maďarsku neochutnáte a stejně dobrej langoš s lepším pivem najdete i u nás. Na druhou stranu pokud máte Maďarsko kousek a dovolená u vody s langošem v ruce je pro vás letní terno, není nad čím váhat. Služby tam mají super. Lidi jsou tam příjemní. Okolo Balatonu se točí velký peníze, vrací se do turismu a jde to tam vidět. Ceny všeho jsou nižší jak u nás. Oproti dovolené na Mácháči ušetříte polovinu, dálniční známku koupíte online za pár šupů a nejhorší dálnice, která na vás po cestě čeká, bude ta česká...

PS: Bacha na papriky. I ta nejobyčejnější paprika vás může překvapit ze zálohy a pokusit se vás upálit zevnitř.

Deutsches Essen

"Smrt? Je to jako být na dovolené s partou Němců." Legendární hláška z legendárního Červenýho trpaslíka. Já si podobnou zkušenost nemohl nechat ujít a vesele se nechal vyslat na služební cestu do říše klobás a kožených kalhot, do Německa. V Německu jsem byl víckrát, ale tentokrát mě čekalo Bavorsko a z tama pochází všechny ty nejvíc echt německý šmakulády.

Třeba tenhle echt německej Old Cuban Burger. Smashnutý hovězí, ementál, slanina, okurky, červená cibule, hořčice a majonéza ve světlé housce. Ten byl super. Houska, která by vydržela i menši jadernou válku uvnitř, maso rozplácnutý a propečený přesně tak, jak se na smash burger sluší a patří a ta slanina! Slovem slanina bych tuhle slaninu možná i lehce urazil. Pokud teda jde něco urazit slovem slanina. Ale tohle byl pěkně macatej plátek bůčku osmaženýho do stavu kvantové superpozice, kdy bůček lavíroval přesně mezi božskou částicí a spáleným stavem. S hovězím masem a zeleninou naprostá pecka. Okurky echt domácí, hořčice žlutá a ostrá, cibule čerstvá, majonéza teplá a řídká jak postarší... no prostě taková echt německá. Tenhle burger ač jednoduchej, tak byl prostě super. Krásnej začátek. Cena okolo 16 Euro.

A co by to bylo za říší klobás bez klobás. Takže pořádnej Currywurst nesměl chybět. Tenhleten ještě pár let zpátky nejprodávanější junk food do ruky, než byl poražen kebabem, měli na více místech mýho dočasnýho útočiště. Ale pořádnej echt pojízdnej stánek s klobásama jsem našel jen jeden. Volba teda byla jasná.

A to je on, echt Currywurst. Opečená bílá klobáska na grilu, rozřezaná s elánem pravé Němky těšící se na konec šichty, pokydaná pofidérní omáčkou, posypaná kari kořením a podávaná s rozpečenou houstičkou. Klasika. Omáčka byla taková hustá, silně rajčatová a dost kyselá. Nebyl to obyčejnej kečup, ale extra daleko k němu to taky nemělo. Kari koření dodalo zajímavej šmrnc no a klobásku nemůžu snad ani komentovat. Jestli Němci něco umí, tak jsou to klobásy. V podstatě jíte jen jemně namletý a okořeněný vepřový maso. Žádný sra**ky okolo. Houska byla taky super. Cena 4,20 Euro. A zrovna tohle jídlo stálo za každej cent. Mňam. Naštěstí už na podobný klobásky narazíte i u nás v obchodech, ale za o dost vyšší cenu.

Nejen klobásy v Bavorsku umí, ale i pivo jim celkem jde. A pokud jich zvládnete víc a mezitím vám zavřou všechny stánky s currywurstama, musíte vzít na milost i pizzu do ruky. Tahle nebyla nic extra. Snad jen až na salám, kterej byl silně masovej a dokázal chuťově utáhnout snad celou pizzu. Obecně narazit v Bavorsku na špatnou uzeninu se skoro nedá a ani se mi to nepodařilo.

A teď pecka největší, Schäuferla. Po Currywurstu jsem nečekal, že mě něco dalšího vystřelí z kalhot, ale Schäuferle se to bez problému podařilo. Trochu to vypadá jako náš bůček, ale není. Je to vepřový rameno pečený s kostí a kůží. Kousek masa, kterej u nás u řezníka takhle naporcovanej nekoupíte a je to sakra škoda. Pod křupavou střechou plnou štěstí a slz radosti se skrývá perfektní libový maso. Ochucený jen solí. Solí a boží rukou. Tohle jídlo je TO jídlo. Vezmete kus zvířete, osolíte, dokonale opečete a dostanete se na tu nejvyšší metu s tím nejjednodušším, co se dá vymyslet. Všichni moderní michelinští kuchaři se můžou jít klouzat, protože TOHLE je dokonalost. A ta omáčka! Prostě jen výpek. Ale silnej jak železobeton. Když v něm ještě vymáchnete to maso na vidličce, tak okolo vás se zastaví čas, Země se přestane točit a vy prostě jedete. Jedete do nekonečnýho světa chutí a vaše tělo vám děkuje, že tohle před smrtí zažilo. Po tomhle jídle se nikdo nestane vegetariánem, to vám zaručuju.

Knedlík k Schäuferle byl nadýchanej, měkkoučkej a hodně slizkej. Uvařenej z nastrouhaných brambor a nepochybně ještě spousty škrobu. Kupodivu působil celkem lehce a ke spoustě masa se tak hodil dokonale. Taky uměl krásně nasát tu božskou šťávu. K jídlu jsem dostal i saurkraut. Ohřáty kysaný zelí. To si troufnu říct, že u nás na Moravě děláme lepší. Každopádně pokud někdy budete projíždět Franconií, tak Schäuferla je jasná volba. Mají to tam všude. Jen pozor, v různých částech Bavorska se dělá trochu jinak. Cena okolo 18 Euro.

Ano. I v Německu mají pizzu Hawaii a i v Německu se na vás blbě ksichtí, když si ji objednáte. Za trest ji dostanete hranatou. Cena okolo 16 Euro.

A protože se jednalo o služební cestu, tak sem byl nucenej absolvovat i nějakej ten fine dining, na kterej nás tahali klienti a samozřejmě se ani v nejmenším nejednalo o formu úplatku. Tohle třeba dostanete, když si v Německu objednáte garnely s česnekovým chlebem. Bylo to fajn, ale Currywurst nebo Schäuferla by na mě zabrala asi víc. Cena okolo 40 Euro.

Když vás nemá kdo uplácet, tak musíte potupně do kantýny a tam najdete taky spoustu echt dobrot. Třeba tenhle Leberkäse. Celkem fajn, docela srovnatelej s tím, co koupíte v Globusu. Preclíky místo pečiva tam baští běžně. Hotelová snídaně se bez nich snad neobejde. To všechno na tácu mě vyšlo cca na 7 Euro.

V kantýně dokonce najdete i kebab. Za asi 4 Eura. Maso bylo kuřecí a napíchaný kdoví čím. Moc se to nedalo jíst. Česnekový jogurtový dresing je pak ta správná volba na případné nadcházející manažerské meetingy. Rajče i s echt bubákem. Vypíchnul bych chleba, kterej byl super a rád bych ho sehnal někde i u nás.

No a pár zbytečných fotek na konec.

Automat na pivo. Nesmí chybět v žádným bavorským hotelu.

Nedávno tu byla diskuze o Domino's v ČR. Já si čas na Domino's v Německu neudělal, ale pro fajnšmekry, co bydlí okolo, tak si tam můžete zajít na kebab pizzu.

Fejkovej mekáč. Všudypřítomná teroristická veganská nálepka na menu nesmí chybět. Přesto veganskej food truck hned naproti zel prázdnotou. Všeci baští klobásy.

A nakonec Bananen-Weizen, pšeničný pivo smíchaný půl na půl s banánovým džusem. Servírka se málem složila, ustála to a s podivným úsměvem to donesla. Zkusit se má všechno. Cena 4,90 Euro a kupodivu celkem zajímavej a vyladěnej výtvor. Maximálně ale vypijete jedno a stačí. Jako dezert super.

Tolik k těm zajímavějších kouskům, co jsem do sebe natlačil. K německé gastronomii máme blízko, přesto mě překvapila vysoká kvalita všeho, co si člověk objedná. Klobouk dolů a třikrát hurá německé vysokokalorické dietě!

PS: Brzo vás nečekaně čeká i pivní speciál! Pivní speciál někoho, kdo se nebojí objednat si v Bavorsku pivo s banánem. Co víc dodat. Bude to další profesionální jízda té nejvyšší recenzentské úrovně, na kterou jste zvyklí!

Matcha Tea Coconut Latte, Starbucks

Zelené Secret Menu

Nedávno jsem jednomu kámošovi zapnul počítač a vyskočila tam na mě rubrika Expresu Jen Pro Muže. Taková rubrika plná bradavek a pokleslýho humoru. Občas tam... vlastně ten kámoš tam zjevně občas leze. No a jak to na mě vyskočilo, tak jsem automaticky okamžitě scrolloval dolů, abych nějakou náhodou nezahlídnul nějaký prso. No a dole byl inzertní článek na Secret Menu ve Starbucks. Článek byl plnej klasických reklamních keců, nikde žádná bradavka, ale zaujaly mě ty promo obrázky. Tři obrázky, který dohromady nedávají žádnej smysl, jsou prvoplánově stupidní a skrývají v sobě neskutečnou sílu miliónu vlastních příběhů. Posuďte sami ZDE.

Samozřejmě jsem si pro vás připravil vlastní triptych. Hlavní roli si střihla ta paní ve vytahané košili z osmdesátek s modrýma nehtama. Je to takovej spíš slovní a grafickej průjem. Příběh plnej trapnýho humoru. Tak trapnýho, že vyhlašuju soutěž! Pokud vymyslíte něco lepšího a vtipnějšího než já, což by neměl být problém ani pro kus prošlé šunky, tak mi to pošlete na email nebo vložte někde na internet a ten nejlepší triptych tady zveřejním. A zůstane na internetu navždy. Všem je jasný, že tenhle blog se za chvilku (počítám tak za dalších 11 let psaní) stane součástí českýho Webarchivu a váš nápad může být jeho součástí. A to je nabídka, která se neodmítá. Samozřejmě je tu možnost, že nikdo nic nepošle. I s tím se počítá. Pak si alespoň užijte můj grafickej průjem a následnou recenzi na to nejvíc hipsterský pití, který jsem kdy prohnal mojí trávicí soustavou.

Po podobné reklamě jsem si Matcha Tea Coconut Latte nemohl nechat ujít. Nasoukal jsem se do svých nejvíc skinny džínů, co jsem doma našel, a hurá do Starbucks. Šel jsem z rodinou, takže na zádech jsem nesl děcko a teda dlouho jsem si nikde nepřipadal jako naprostej důchodce. Tuhle po mě chtěli občanku při koupi pár piv, ale ve Starbucks sem už už hledal skleničku na zuby. Větší koncentraci mladých lidi sem naposled zažil akorát ve školce. Jako správnej důchodce jsem si musel objednat pomocí telefonu, protože čtyřslovnej název už je na mě moc. Každopádně svoje Matcha Tea Coconut Latte si můžete objednat buď v teplé nebo v ledové verzi. Já chtěl přesně tu z reklamy, takže jsem šel po ledové. A dostal jsem tohle.

Zajímavý pití, který mi záviděli všichni hipsteři okolo. Tuplem po tom, co zaslechli spojení secret menu. No a jak to chutná? Překvapivě výborně. Nejvíc jde cítit matcha prášek. Koncentrovaná chuť zelenýho čaje. Hodně hořká. To ale parádně doladí sladká chuť kokosu z kokosovýho mlíka. Samotnou kávu jsem tam necítil vůbec. Asi tam někde byla, ale dobře schovaná. Každopádně kombinace matcha čaje a kokosovýho mlíka je opravdu zvláštní, neřkuli extrémní. Jedno z nejzajímavějších pití, co jsem kdy pil. Ke kávě to mělo daleko, ale to při pohledu na obsah kelímku asi nikoho nepřekvapí. Šlehačka nahoře mi přišla jako taková ta levná ze spreje. Ale vlastně čemu se divím, však právě ty levnější jsou ty veganský z oleje. Dodala další přidanou sladkost a spíš než jako u pití kávy si budete připadat jako u baštění dezertu.

Matcha Tea Coconut Latte hodnotím kladně. Bylo to celkem fajn pití a co mě se týče, tak spojený se zážitkem ze samotné objednávky. Už dlouho jsem nebyl víc mimo moji komfortní zónu než v epicentru všech ostravských hipsterů. Cena za střední (Grande) verzi je 149 korun. To bude asi to nejdražší český kafé v moji historii, ale od Starbucks jsem něco podobnýho očekával.

PS: Návštěvu Starbucks si užil i zbytek rodiny. Manželka si objednala horkou čokoládu. Dostala na výběr mezi Classic a Premium. Rozdíl je podle paní za pokladnou v tom, že Premium je z takovýho prášku a měla by být o něco lepší. No manželka zvolila Classic. Po kratší procházce lesem následované tou nejrychlejší jízdou autem po městě, prudkýma brzdama u baráku, sprintem po schodech a velkolepým Grande nášupem do záchoda vám mám od ní předat vzkaz. Rozdíl mezi Classic a Premium je nejspíš akorát v tom, že z Premium se nepose*ete. :) Jó hipster těžkej život má.

Francouzské týdny v Lidlu

               

Bydlíte v paneláku? Bojíte se, že vám někdo obouchne dveře vaší Fabie zaparkované pod panelákem? Rozhodujete se, jestli před výplatou zaplatit zálohy za elektřinu nebo stravenky děckám a přesto si chcete užít opulentní pětichodový francouzský menu? Nebo si jen chcete vyzkoušet francouzskou kuchyni, než se tam přestěhujete kvůli nějakýmu skřetovi z východu? Francouzský týdny v Lidlu jsou perfektní řešení. Stačí si prolítnout leták, vytvořit si menu, zajet na nákup a romantickej víkend v centru Paříže může začít.

Francouzské menu a'la Lidl

1. předkrm: Tarte aux Oignons et Lardons

2. předkrm: Hlemýžď zahradní na burgundský způsob

3. předkrm: Goat's cheese wrapped in bacon

hlavní chod: Pommes Noisettes, Meatballs Filled with Cheese & Garlic, Green Beans

dezert: Petit Pot de Créme

nápoje: Vallée Noble Lemon, André Jalbert Brut Normandy Cider

První předkrm Tarte aux Oignons et Lardons. Slanej koláč, lehká příprava, dobrá cena a nečekaně výborná chuť. Tolik k rychlopopisu. V rukách se váhově zdá relativně těžkej, ale v puse je až neobvykle jemnej a lehkej. Hodně nadýchanej. Vajíčkama se nešetřilo a zjevně to vymyslel někdo, kdo podobný koláče umí. Prim hraje chuť vajec, slaniny a cibule. Nic víc, nic míň. Těsto je povedený a vůbec by člověk neřekl, že koláč byl někde předpečenej a zchlazenej. Quiche sem měl ve spoustě kavárnách, hipsterských i relativně normálních, po Praze, v Ostravě a nikde jsem nedostal tak dobrej kus slanýho koláče, jako si můžete za pár kaček koupit v krabici v Lidlu. Fakt. Tenhle byl opravdu chuťově vyladěnej a odlehčenej a nebyl to žádnej žlučníkovej granát tak, jak se to peče u nás... Halt Frantíci umí. Cena 59,50 za celej koláč. Nemám co vytknout.

Druhej a třetí předkrm. Šneci. Taky snadná příprava. Rozehřejete troubu, sundáte obal a jedete bomby. Jen bacha na teplotu šneků po vyndání z trouby. Ulita je jak kámen a krásně drží teplo. Taky si dopředu promyslete, jestli budete mít čím vytáhnout sval z ulity. V restauracích na to dostanete speciální malou vidličičku, ale ruku na srdce, tu doma asi většina z nás nemá (a kdo jo, nenakupuje v Lidlu). Samotný dochucení se Lidlu povedlo. Silná chuť bylinek a česneku přebije všechno ostatní a i ti, co se nejvíc štítí, tak můžou šneka v klidu ochutnat. Bohužel samotnej sval mi přišel hodně gumovej a dost žvýkavej. Se šnekama už jsem měl tu čest v rámci degustačních menu v restauracích, takže vím, že se dají udělat mnohem líp tak, aby z toho nebyla žvýkačka. Lidlu asi podrazilo nohy hluboký zmrazení. Takhle je nemůžu doporučit. Ač dochucení je fajn, tak jedení šnekogumy nikomu požitek asi nepřinese. Teda krom dětí. Většinu šneků paradoxně zbaštil můj tříletej syn. Cena 69 korun.

Kozí sýr omotanej slaninou taky nebyla žádná hitparáda. Samotnej kozí sýr špatnej nebyl, ale omotat ho slaninou nebyl nejlepší nápad. Pokud omotáte touhle slaninou švestku a hodíte ji na pánev, je to pecka. Ale měkký sýr? Slanina se do něj nalepila, nešla oddělat, tím pádem sýr nešel rozetřít. Nožem to taky nešlo. Sedět někde v restauraci, tak to označím za fail. Takhle doma to byl jen poloviční fail, protože mi nevadilo, že u rozmotávání člověk vypadá jak idiot. Ještě větší přestřel jak samotný provedení je ale cena. 59 korun za tři prťavý kolečka a tři plátky slaniny mi přijde dost. Hlavně kvůli tomu, že hned ve vedlejším regálu prodává Lidl asi pětkrát těžší rolku stejnýho kozího sýra za stejnou cenu.

Hlavní chod. Koule s kroketama a fazolkama. Masový koule s česnekem a sýrem byly překvapivě dobrý. Nepochybně klasický francouzský recept. Předpokládám, že stejný najdete v každé dobré francouzské restauraci, hlavně v těch se dvěma a třema hvězdama od výrobce pneumatik. Chuť česneku nijak extra silná nebyla, ale sýr se krásně roztekl a byl hodně cítit. Měl blízko k balkánskýmu sýru. Koule byly mimochodem vyrobený v Německu. Takže německý koule s balkánským sýrem během francouzských týdnů. Mňam. Krokety byly klasický krokety z bramborovýho těsta. Trochu se rozpadaly. Kvalitativně o třídu lepší než klasika od Nowaca, ale chuťově se musím přiznat, že mi ty od Nowaca sedí víc. Vyrobený byly v Nizozemsku. Zelený fazolky byly v rámci možností zelených fazolek v pohodě. Stačilo je blanšírovat chvilku ve vodě a bylo hotovo. Vyrobený byly v Belgii. Cena všech třech věcí vás do kupy vyjde na 135 korun. Krokety a fazolky máte na několik obědů. Oproti pravé michelinské restauraci tak ušetříte zhruba půl miliardy euro.

Dezert Petit Pot de Créme. Tohle bylo asi největší a nejlepší překvapení celýho menu. Teda s výjimkou překvapení, že moje tříletý dítě má rádo hlemýždě po burgundsku. Petit Pot de Créme byly čtyři malý lahvičky. Plný poctivé, hutné, silně vanilkové a tučně smetanové lahůdky. Tohle byla opravdu radost baštit a hned jak uvidím francouzský týdny v letáku, tak si tohodle koupím několik balení. Cena 49 korun za balení. Za ty peníze tenhle dezert můžu směle doporučit.

K zapíjení degustačního francouzsko-celo-evropskýho menu můžete zkusit třeba citrónovou limonádu za 39 korun. Natlakovaná jak Texas po celostátním chilli con carne festivalu. Lehká chuť citronu, docela dost cukru, jinak nic výjimečnýho. Zato Cider překvapil kladně. Pokud jste zvyklý na Strongbow a podobný napodobeniny, tak na ně raději zapomeňte. Francouzskej Lidl cider je suchej (kyselej) a trochu smrdí po kvašení. Originál jak má být. Určitě doporučuju alespoň vyzkoušet, pokud rádi ochutnáváte různý alkoholy. Něco mi říká, že pokud člověk čte pravidelně můj blog, tak určitě rád pije alkohol. Takže hurá do toho. Cena za sedmičku je 59 korun. Když si člověk uvědomí, kolik stojí alkohol na západě, tak je to skoro zadarmo.

Celkově mě tahle hostina vyšla na 425 korun a dojídal sem ji několik dní. Fazolky budou v mrazáku trčet léta a pak poletí během výměny ledničky. Prostě zážitek jak má být za cenu, za kterou dostanete v dobré francouzské restauraci tak maximálně láhev vína. A to se vyplatí! Teda ne všechno z toho, ale vyplatí! No dobře. Koláč a dezert se vyplatí! Zbytek smrdí průměrem, ale tak mít stylovou jizvu od popáleniny z rozpálenýho hlemýždě, to nemá každej. A TO se vyplatí!