Joab - Restaurant JAN

Můj blog nečtou jen socky, který dvě minuty koukají na klikací panel McDonald's přemýšlejíce, jestli si můžou dovolit ty extra Sýrový kolečka za čtyři pětky, když do výplaty zbývají ještě tři dny. Čtou ho i lidi za vodou. Lidi, kteří si k těm kolečkám přidají i omáčku. Doktoři, podnikatelé, instalatéři, kosmonauti, řídící letového provozu, továrníci a podobně. A pro tyhle lidi tu taky něco mám. Tip, kam vzít svoji opravdu drahou polovičku. To všechno díky čtenáři Joab, kterej se toho nebojí a vymetá světový top podniky. Takže Sýrový kolečka a víno z Alberta do ruky, jdeme na to!

==========

A máme tu další lehkej úkrok stranou od standardního a mnou milovanýho fastfoodu. Po fantastickým Papiliu jsem nabyl dojmu, že ten fine dining je přesně něco, co nám se ženou dělá zásadní radost. A poněvadž jsem si svou ženu poslední dobou relativně oblíbil a rád bych si ji ponechal, proč nevyužít každoroční tejdenní domácí absence našich dětí k dalšímu vzestupu v rámci hospodský pyramidy. Na třídenní polský wellness do pětihvězdy umí vzít manželku každej, vyrazit za stejný prachy na oběd už chce fištrón. Mínus – u všech kamarádů, kterejm se prokecneš, jsi za úplnýho debila, plus – potenciálně míň Poláků. :)

Teď teda kam. Vzhledem k tomu, že v michelinský dvouhvězdě jsme posledně byli, chce se to někam (nahoru) šoupnout. Nejbližší tříhvězdy (jo, su pražák) jsou ve Vídni, v Mnichově, v Berlíně. Ty vídeňský jsou mi z nějakýho důvodu nepříliš sympatický, plus když po D1 fakt nemusíš, tak po ní nejedeš. Berlín je divnej a posledně mi tam byla zima. Mnichov.. tam, jsme v centru nebyli a na denní výlet by to mohlo bejt prima, plus po cestě parádní Regensburg. Následuje můj standardní postup při výběru a potvrzení naprosto zbytnýho nesmyslu typu hodinek, dovolený či drahýho jídla. Čtyři až pět piv, na uvolnění a potlačení zdravýho rozumu. Kontrola zbytků na kreditkách. Kontrola dostupnosti – a hle, za čtrnáct dní, přesně v náš termín (pátek), maj poslední stůl zde: Restaruant JAN - Jan Hartwig. Tři mišelíny, v top padesáti hospodách na světě, pár titulů nejlepšího německýho kuchaře, od mýho oblíbenýho recenzenta Andy Haylera uděleno dvacet bodů z dvaceti. Minimálně v Evropě to údajně už asi o moc líp nejde, pokud nechcete úplný ústřely typu Nomy, kterou nechápu. Spoiler – tři hvězdy my ass!:)

Tedy, rezervace na páteční oběd. Otevřeno maj tuším čtyřikrát v týdnu večer, plus v pátek mají i oběd. Obával jsem se zda oběd není nějak.. ošizenej, poněvadž když už, tak už, leč je mi povtrzeno že menu je úplně stejný jako večer (maj prostě jenom jedno), cena je stejná, všechno je stejný. Akorát denní světlo a nemusel bych se stydět dát si pivo (pokud ho maj), tedy vlastně dobrej nápad. Předem se ptám, zda by bylo možný nějak mi nahradit dezert, neb sladký už nějakejch pětadvacet let nejim (v Papiliu nebyl problém vyměnit dezert za sýr), leč sorry kamaráde, máme prostě jedno menu, sýry žádný, ber nebo nech bejt. Svym způsobem vlastně fair play. Nějak to dopadne..

Na týhle úrovni je vůbec vtipný, jak se člověk vůbec nic dopředu nedozví. Jídelák, není. Nápoják, není. Něco najdeš ve starších recenzích, ale vzhledem k tomu, že se to pořád obměňuje, nevíš prostě dopředu nic. Otázky typu „maj tam nějaký vína pod 100 éček“ jsou v kategorii pověstnýho „pokud se musíš ptát, tak na to nemáš“. :)

Jediná možná varianta menu je tedy sedm chodů, bratru 380 EUR. K obědu to lze pokrátit o dva chody a zaplatit lidovejch 335 EUR, ale kdo by to dělal, žejo. Plus maj údajně pár bonusovejch chodů v cenách kolem 100 EUR za jeden, kdyby měl asi někdo hlad. Styl všeho by měla být moderní německá kuchyně.

Pojďme tedy na to. Rezervace na 12:30, dorazili jsme cca 12:15, hospoda už je plná a je vidět, že ať dorazíte ve 12:00 nebo 12:30, chody se připravujou rovnou všechny pro celej plac. Uvítání standard, bundy odnešeny kamsi do zámezí, my usazeni ke stolu. Interiér čistej, moderní, kuchyň otevřená. Cca 15 stolů na place, většinou usazeny dvojce, i pár solitérních typů dělajících si během jídla poznámky, očividně je to atrakce pro všechny. Celkem předpokládatelně máme ten nejblbější stůl, já sedím zády ke všemu a čumím buďto do zdi, nebo na svou krásnou ženu. Vedle nás (půl metru?) skříň se šoupačkama, do který občas zavítá číšnictvo a nastaví nám vyžehlený zadnice.

Začnu s jídlem – chod po chodu, pokus o popis, následovat bude zhodnocení.

Přichází „pozornost kuchyně“, která je ovšem i v jídeláku. Redukovaná(?) šťáva z korýše (nespecifikovanej druh), píšou „esence“, ale to nevim, co znamená, s oliváčem a bergamotem. Mně to vlastně chutnalo dost, silná plodomořská chuť, na ženu to bylo moc, já si to užil a docucnul po ní. Zároveň první šance vidět menu a též si objednat pití.

Ohledně pití, přišel sommeliér, žena si dala aperitiv - nějaký růžový šumivý víno, který tuším vyrábí jedna z německejch vinic přímo pro tudle hospodu. Já už jsem velkej kluk, tudíž se nestydim zeptat na pivo. Bez řečí přinesena jakási flaštička, německej pivovar, nalito do sklenice na červený víno, proč ne. Následují studený vlhčený ručníčky na ruce.

Přichází amuse bouche/kanapky, tři varianty, to se ještě nepočítá do samotnejch chodů. Každý jídlo přinese někdo jinej, mluvěj dobře anglicky, jsou milí, ale žádný velký nadšení se neodehrává.

První kanapka je foie gras v košíčku z pivního(?) těstíčka, s pěnou z uzenýho úhoře, javorovým sirupem, celý je to přikrytý iberico sušenou šunkou. V puse fajn – člověk cejtí velmi dobrý husí jatýrka, křupne tam sušenka, trochu sladkosti ze sirupu. Jemný, prímový. Co tam přidal úhoř netuším.

Druhá kanapka mi zní velmi dobře, ale chuťově bohužel.. meh. Pečený prase (nevim, bůček?), košíček z těsta, kyselý zelí, nahoře pivní želé, nějaký ty kytičky, něco křupavýho, co přidalo fajn texturu, ale nemělo žádnou chuť. Dobrý, je to jednohubka, nečekám nic velkýho, ale už se kapičku začínám bát, jak budem pokračovat.

Třetí kanapka mně chutnala nejmíň a mojí ženě nejvíc, tak si vyberte. Nahoře uzenej šprot, štičí kaviár, tapioka kuličky z pár let fermentovaný sójovky, jalapeňo pasta, pod tím sušenka z nevím čeho. Zní to dobře, ne? Čekal bych suprově slano - kyselou chuť šprotů, pálivý jalapeňos.. leč celková chuť byla velice mdlá. Takový to, jak si člověk furt pomlaskává a lepí jazyk na patro, aby identifikoval ty chutě. A furt nic.. Zase, textura super, ale radši bych byl za chuť.

Další chod, kterej stále není částí ofiko sedmi chodů, takovej přechod mezi amuse bouche a standard menu. To mi vlastně docela chutnalo, byť to bylo trochu divný - krásnej svěží (v menu píšou grilovanej) hrášek v japonským vývaru, pod tím chawanmushi, což je takovej zvláštní japonskej vaječnej slanej puding. Přísahal bych, že jsem tam identifikoval i nějakou rybí chuť, asi krevety.. no a nahoře dva druhy kaviáru. Apropos kaviár – potvrdil jsem si, že to prostě není moje chuť a vlastně nechápu, že za to někdo dá klidně dvacet litrů za deset deka. Třeba lanýže, chápu. Nejlepší mořský potvory typu humra, chápu. Kaviár.. ne, prostě ne. Lehce slaný, hodně rybí, texturou spíš mazlavý.. Mimochodem tendle šéfkuchař používá značku „N25“, což je jako hodně hodně dobrej.. čínskej kaviár. Nevim, v tý německý hospodě tomu úplně nerozumím. Ovšem ten hrášek mě bavil, chawanmushi samo o sobě celkem taky, bylo to zajímavý.

Mezitim přišel sommeliér, jestli jako nějaký to víno nebo co. Já se držím pivka, žena si dala bílý rozlévaný, decánek, opět nějaká kolaborace německý vinice s toudle hospodou, rozléváno z velký magnum flašky. Jinak vinná karta neni úplně mimo normální svět, hlavně německý vinice, pár flašek pod 100 EUR, většina 150 – 300, úlety přes 7k EUR/flaška samozřejmě nechybí.

A pojďme na hlavní chody.

První - knedlíček ze štiky a křenu s kaviárem, avokádem, tatarákem ze pstruha a vývarem z humra. V menu je to kapku jinak, ale pingl mi tvrdil, že ten vývar je z humra. Mno a teď jsem teda začal chápat, že já a Jan Hartwig spolu žádný extra štěstí neuděláme. Hele, tatarák ze pstruha fakt dobrej. Knedlíček ze štiky taky fajn, akorát jsem nepoznal ten křen, což mě mrzelo, neb ho mám moc rád. Kaviár.. mno, to prostě nepochopím asi nikdy, ale dobrý, spoustě lidem to chutná. Vývar z humra paráda. No a dohromady? Celkem prima slano – kyselá rybí chuť. Avokádo úplně zbytečný. Proč tam safra musí bejt pět a víc super ingrediencí a nespočet technik, aby to chutnalo takhle..? Ale dobrý, třeba jsem nějakej chuťově otupělej, pojďme dál.

Druhý – grilovanej jeseter v BBQ stylu, sypání z pivního těstíčka, okurka, kopr, kyselý zelí. Todle bylo vlastně moc dobrý. Jak nemám moc rád ryby, notabene sladkovodní (teda.. je jeseter sladkovodní, žejo), maso bylo skvělý, voňavý, čerstvý, v dobrým slova smyslu pevný. Kopr s tím hrál prímově, nakyslá emulze/omáčka z kyselýho zelí velmi fajn.. Nádech BBQ kouřovo – sladký příchutě se velmi hodil. Tendle chod mi vrátil naději. :)

Třetí – chleba. Nojo, jeden z plnohodnotnejch chodů v top hospodě jest chleba. Byl to nejlepší klasickej kváskovej chleba, co jsem kdy měl? Ale tak vlastně asi jo.. přinesen ke stolu byl kvásek na okouknutí, vysvětleno bylo, že zraje poslední tři roky. Dobrý, no. K tomu nesolený super bio máslo ze šťastnejch kraviček, který teda mělo nádherně mazlavou konzistenci, kór ve spojení s horkým chlebem. Další mazánka byl zelenej vyšlehanej bio sýr s koprem a nějakejma zelenejma bylinkama. Jako dobrý, koprový, slaný, ale máslo bylo lepší. Chleba horkej a křupavej.. akorát mi to prostě nějak nepřišlo jako plnohodnotnej chod.

Čtvrtej – telecí brzlík. Už jsem to měl, už jsem věděl, že ta konzistence a chuť neni úplně můj šálek. A furt neni!:) V tomdle podání to byla smažená kulička brzlíku se závojem výborný naložený řepy, pod brzlíkovou kuličkou rejže, a celý to plavalo v.. hm.. nakyslý omáčce. Tuším, že tam byly kapary, vývar z něčeho.. vlastně to nebylo dohromady blbý, akorát ten brzlík, jakožto hlavní hvězda, prostě není úplně moje láska.

Pátej – křepelčí prsíčko. Jak jsem se těšil na maso, todle prostě zas nebylo ono. Takhle – super připravený, jemný, vyladěný křepelčí maso. No a na to plácnou tlustej kus samo o sobě skvělýho foie gras, leží to v nahořklým vývaru z cibule, pod tím nudličky z hub, který jsou chuťově naprosto zbytečný. Uřízneš to celý, cejtíš dobrou chuť foie gras a pod tím hmotu s nahořklou omáčkou, možná kapku tý slaniny někde vzadu. Chudák křepelka.

Šestej – jehně. A teď už to bylo definitivně v prdeli. :) Moc jsem se na to těšil, říkal jsem si, že to červený maso musej připravit dobře. A připravili, akorát na ten krásnej červenej kus super kvalitního jehněčího plácli pivní sušenku se směsí ančoviček a citrusů. Silná omáčka to už nezachránila. Zase – zařízneš kousek jehněte, dáš si to se vším, co máš na talíři a cejtíš akorát kyselý. Nakonec jsem teda se sebezapřením snědl vše okolo a pak si užil zbytek jehněte, ale nemyslím si, že to tak bylo myšleno.

Sedmej – první dezert. Sladký nejím, leč snažil jsem se kousnout. A todle vlastně bylo moc dobrý, prezentováno to bylo jako „granola“. Heřmánková zmrzka, medová plástev, hořká čokoláda, passion fruit. Celková chuť dost do kysela, super křupnutí. Žena naprosto nadšena. Upozorňuju, že velikost je na cca čtyři malý lžičky, vypadá to na fotce větší.

Osmej - hlavní dezert. To byla nádhera.. minimálně na pohled. Škoda to sežrat! Ochutnal jsem, bylo to sladký, tedy předal ženě. Ta se oblizovala a prej to byla pecka. Soufflé asi celkem standard, ale rebarborová zmrzlina, maliny, tahitská vanilka.. odehrávalo se tam toho spousta a prej jakože fakt dobrý, respektive lepší než cokoli předtím.

Zakončeme petit four, tedy mini – dezerty ke kafi. Čtyři druhy, asi nebudu každej popisovat, jakožto starýho alkoholika mě nejvíc zaujalo želé z Jägermeistera, i vlastně ta malinová.. věc s pudingem chutnala fajn. Ty růžový pralinky musely být, dle mé milované ženy, vyrobeny nějakou kosmickou technologií, páč jinak by na tý špejli nedržely. A byly prej dobrý. :)

Tak a tím končíme. Pár slov k servisu – dosti neosobní, občas něco zapomněl, občas se čekalo víc než by bylo nutný, pak nemohli najít naše bundy.. jako úplný drobnosti, pravda.

Na mejch naprosto laickejch komentářích o jídle jsme se se ženou velmi shodli, nemyslím si, že jsem víc kritickej, než by bylo nutný.

Zúčtujme. Dvakrát menu za 380 EUR, voda, tři malý piva, malá grappa, aperitiv a dvakrát decka vína, sakumprdum 880 EUR bez dýška. K tý vodě.. jako vím, že je to standard, ale když dá člověk přes dvacet litrů za oběd pro dva, skoro by doufal, že tu litrovou filtrovanou neperlivou vodu mu tak jako.. daj? Tak ne. Dvanáct euro, vole! :)

Hele, jsem moc rád, že jsme byli. Byl to zážitek a vím, že to dalších pár let nemusím opakovat.

Když srovnám německou tříhvězdu s naší dvouhvězdou, u nás za poloviční cenu dostanete minimálně dvakrát lepší jídlo než tady, o servisu a atmosféře nemluvě. Akorát je to fuk, páč se tam stejně v dohledný době nedostanete..:)

P.S. Oběd trval tři a půl hodiny a stejnak jsme tam dokázali kolem devátý večer narvat burger od Five Guys. Jako nedej si to, když to je dvacet metrů od hotelu. Nejlepší fastfood, povídám!

Joab

Joab - Papilio

Letošní vánoční dárek na blogu pro vás nepřinesl ani Ježíšek, ani já, ani Jirka Babica, ale dlouhověký a dlouholetý čtenář Joab. Jirkovi se samozřejmě nevyhnete, bude nás svými recepty trápit i celý příští rok. Ale Vánoce jsou svátky klidu a míru, tak si pojďte užít recenzi na menu z první michelinské dvojhvězdy v České republice. A pokud i vy máte v rukávu nějakou recenzi a chcete se s ní podělit v podhoubí internetu, dejte vědět. Já jsem pro každou špatnost. A nemusí to být nutně dvojhvězda. S přivřenýma očima se spokojím i s jednou... Nebo s vlašákem od nádraží... Nuž teď jdeme na tu dvojhvězdu, kde i menu máte napsaný na ručním papíře. Ano, poznám to. Někteří tento papír používají, jako třeba pan prezident nebo strávníci v Papiliu. A někteří pochází z horské oblasti na kraji republiky, kde se tento papír vyrábí a jako malé děti jezdily do tamního muzea koukat do vitrín s jiskřičkama v očích, že se ho jednou taky dotknou. No nic. Já si jdu dát vlašák a vy si pojďte počíst něco, co opravdu stojí za to.

==========

V životě asi každýho chlapa občas přichází neodbytnej pocit, že by si měl ten svůj šťastně nudnej život kapku okořenit - často ovšem při spřádání konkrétních plánů naráží do tvrdý zdi jménem realita. V mým případě je ona realita rodina, pevný usazení ve vyšší nižší střední střídě (dle klasifikace Homera Simpsona, mýho vzoru a životního mentora), sedavý nudný zaměstnání a nedostatek sebekázně.

Na koupi a provoz kabrioletu či potápění s kosatkama jsem chudej, na zaběhnutí maratonu tlustej a línej, na mileneckou eskapádu chudej, tlustej a línej. (A šťastně ženatej Leni, šťastně ženatej!)

Jako obvykle, nejlepším řešením by mohla bejt hospoda. Tam jsem ale víceméně každej den, tak možná nějaká lepší hospoda? A když už chci teda kořenit, rovnou ta údajně nejlepší hospoda u nás? Celkem mě baví průběžně sledovat českou.. hm.. kulinární scénu (nesmějte se!), kde je už dlouho propíraný hlavně jedno jméno (mimo nabízejících se Fieldu a La Degustation), tedy Papilio. I můj dvorní hospodskej, kamarád a kuchařskej guru Vlasta se tváří, že jako jo.

Ještě koukám i na jiný podniky, nicméně pak přichází znamení shůry v podobě vydání nejnovějšího kulinářskýho průvodce od výrobce pneumatik (kdo jinej by už sakra měl o hospodách něco vědět). Tady byly Papiliu uděleny dvě hvězdičky, což je zaprvé víc, než kdy jakej podnik v Čechách měl, a zadruhé skok z ničeho rovnou na dvě hvězdy je poměrně nezvyklej v celosvětovym měřítku. Vím, vím, onomu průvodci se platí za to, aby ty hospody objížděl (platí to stát, ne ty podniky), letos poprvé se zaplatilo dost na to, aby objel celou republiku.. nezajímá, prostě dvě hvězdy kámo!

Druhý a mnohem podstatnější znamení toho, že se moje myšlenky ubíraj správným směrem, je to, že se tamní šéfkuchař jmenuje stejně jako náš kocour, tedy Knedla. Předsevzetí před návštěvou číslo jedna, tedy při potenciální prezentaci jídla samotným panem šéfkuchařem mu tendle facinující fakt vydržet nevpálit do obličeje, mi později vydržel takřka dvacet vteřin a trochu mě překvapilo, že mu to nepřišlo zas až tak osudový a fascinující. Upřímně, mýmu kocourovi, manželce, dětem ani komukoli jinýmu taky ne. Zvláštní svět.

Vzhledem k tomu že mám, bezpochyby jako většina z nás, skromný, hodný a pořádný děti, pro který je vlídný slovo, pohlazení od rodičů a vlastnoručně vyřezaný jablíčko ve tvaru prasátka víc, než spotřební statky typu tabletů, mobilů, Lega či čehokoli na vysílačku, není třeba se upejpat a možno vyrazit do nejdražší hospody v Čechách těsně před Vánoci. Manželce, která mě bude na kulinářskou výpravu doprovázet, to odprezentuju jako vánoční dar, já se solidně nadlábnu a ještě vlastně ušetřím za nákup dárků! Finanční génius, nechápu, jak jsem tu ekonomku mohl někdy nedodělat.

Tak dost zbytečnýho žvanění, nudnou cestu směr kulinářský Olymp (vlak a vlak a vlak a autobus) netřeba obšírně popisovat. Přece nebudem jezdit do hospody autem, žejo.

Ještě poznámka, následující „hodnocení“ je psáno optikou průměrnýho návštěvníka tohodle blogu, někým, kdo rád vaří a rád se slušně nadládbne, ovšem je pro něj silně nestandardní bejt v restauraci podobnýho ražení a jíst takový jídla, takže odpusťte přešlapy v popisu jídel a/nebo úplný kraviny. Poznámky sem si fakt nedělal, no.

Otevíračka na 18:30, dorazili jsme o kousek později, restaurace zatím víceméně prázdná, až na spoustu personálu. Nabídnut byl „chef’s table“, kde je cca 8 míst nahlížejících od pultíku přímo do kuchyně, leč sám vím jak mě sere, když na mě při vaření někdo kouká, tedy s díky odmítám. Jinak interiér čistej, bílej, hezky vybavenej, očividně na prvním místě je jídlo.

Začínáme aperitivem, sommeliérem nabídnuto šampaňský, jakožto maloměšťák rovnou hlásím že jo, ale úplně nechci aby stála jedna sklenka litr. Mno, nakonec stála pětikilo, bylo to chuťově dobrý. Až vyrostu, třeba dokážu o šampaňským napsat něco jinýho.

Dále vybíráme víno, velmi mile mě překvapilo rozumný nacenění – dobrý český bílý vína cca 800 – 1600, zahraničí mimo champagne a francouzskejch červenejch taky většinou do dvojky.. na týdle úrovni myslím not bad. Sommeliérem ověřeny chuťový preference, nabídnuto český bílý od malýho vinaře, takový.. napůl organický? Žádnej filtr a tak, barva do oranžova. Prima.

Teď bych s dovolením šel chod po chodu a pak to nějak zhodnotil.

0)     Chleba. Tři druhy – bramborovej, pivní (respektive se sladem z ječmene), plus jeden křupavej placatej, u něhož jsem zapomněl název. Ten byl upečen s „parmazánem“ od místního sýraře, myslím že Kraví či Kravský roh, byl nazýván. Ke chlebům byly dvě másla, jedno lanýžový s lanýžovým karamelem, druhý vyšlehaný s pivním sýrem. Obě skvělý. Chleby moc dobrý, nejlepší pro mě asi ten tmavej se sladem. Vláčnej, v dobrým slova smyslu vlhkej. Ten bramborovej byl doplňován v průběhu večera a používán na výtěr zbytku omáček.

1)     Kanapky. Tři druhy, první je sušenka s tatarákem a.. hm.. želé(?) z candáta. Nahoře kaviár, ten mi tam upřímně řečeno přišel zbytečnej. Asi to bude úlitba směrem k fine-dining hostům, ukázat top drahou surovinu, ale fakt mi nepřišlo, že by tam ten kaviár něco přidal, protože candát sám o sobě super. Začátek řekněme pozvolnej, jemnej.  

      

      Druhá kanapka byl, pro mě, jeden z vrcholů večera. Marinovaný Wagyu srdce, tuším wasabi majonéza, bylinky, i miso tam myslím bylo. Todle byla naprostá pecka a litoval jsem, že šlo jen o jednohubku. Slaný, nakyslý, masový, bohatý.. tady jsem poprvé ucítil rozdíl mezi dobře připraveným jídlem v drahý restauraci a tím, s čím si dá top kuchař mnoho, mnoho hodin na vymýšlení a přípravu. 

          Třetí kanapka opět výborná. Už profláklá story o tom, že během covidu se bylo hodně těžký dostat k dostatečnýmu množství dobrejch lanýžů, tedy vymysleli.. variaci. Odpalovaný těsto, směs lesních hub plus nějaký ty kusy lanýže. Silná houbová chuť, skvělá konzistence (křup, do pusy se pomalu vyleje náplň, obal se rozpustí), dokonale dochucený.

2)     Polívka, řekněme. Vývar z raka, dýňová emulze, kosmickou technologií připravená kedlubna ve formě bílý, křupavý pěny. Zasypáno pažitkou. Nádherně silnej vývar, zabořit lžíci, slije se chuť dýně a raka, překvapí výraznej kedluben. Moc dobrý.

3)     Mrkev. Naprosto nechápu, jak dokážou z čistě vege (asi i vegan?) chodu dostat takovou chuť. Cítíš silnej vývar, křupnutí pistácie, modrou mrkev připravenou na několik způsobů, z který jde jak kyselost, tak sladkost. Miso to korunuje umami chutí.. Nevěřil bych, že na mě vege chod může zanechat takovej dojem.

4)     Polívka z lišek, křupavej patizón, bylinky, konfitovanej žloutek. Nojo, i žloutek se konfituje.. tuším že říkal něco o hodině a 56(?) stupních. Silná houbová chuť, příjemný křupnutí, žloutek jsem, upřímně řečeno, úplně nedokázal docenit. Respektive jsem nepoznal velkej benefit v tom konfitování. Todle byl pro mě spíš zapomenutelnej chod, byť opět ta určitá nakyslost byla skvělá.

5)      Druhej ze subjektivních vrcholů večera. Pošírovanej candát, šnečí kaviár a trochu masa a úplně dokonalej rak. Račí ocas vypadá jak kreveta, akorát je chuťově lepší, aspoň v tomhle podání. Úžasně jemnej, nasládlej, neobtěžující byť přítomná rybí chuť, skvělá konzistence. Sladkovodní potvory nemám rád, leč todle bylo super. Kousek candáta podobnej, chuťově paráda, leč konzistence je prostě u toho raka zajímavější. Šnečí maso překvapivě hodně chuťově silný, skvěle se k tomu hodilo. Grilovanej (plus deset dalších úprav) fenykl měl překvapivě nevtíravou chuť. Zalitý to bylo tuším vývarem/šťávou z ryby, raků a fermentovanýho.. cosi. Jeden z chodů, na kterej budu vzpomínat.

6)     Perlička s plátky žlutý řepy, kukuřičnou pěnou, listy mladý kukuřice a něčím, na co jsem zapomněl. Tady byla hvězda perlička, též stařená/měkčená jakousi kulturní plísní. Maso neuvěřitelně měkký a šťavnatý, takhle upravenou drůbež jsem ještě neměl. Asi ještě větší pecka byla ta šťáva.. Pan Knedla nám popisoval proces výroby a nebudu to opakovat, abych nepsal kraviny, ale kdybych se nestyděl, talíř vylížu i po vytření chlebem. Ten zelenej bobeček byla tuším nějak vylepšená dijonská hořčice, která k tomu masu sedla.

7)    Teď přišel hlavní chod, jak nám bylo prezentováno. Jehněčí hřbet od místního chovatele, nepamatuju si jak přesně zpracován.. leč dokonale růžový, měkký, šťavnatý. K tomu pyré z rajčat, rolka z lilku a jehněčí omáčka. Rajčata a papriky nakyslý, tedy krásnej doplněk k tučnýmu jehněti. Moc dobrý, ale nějak mi tam chybělo něco, co to úplně vystřelí. Zas.. asi si vychutnejme to jehně a nesnažme se ho za každou cenu přebít něčím ještě lepším.

8)     Dezerty. Ženy meruňková koláčo-věc prej úplně úžasná, dokonalá a doteď slintá. Já nejím sladký (cukřík čerpám z piva), tedy bylo mi nahrazeno sýry.. a byť to byly jednohubky, ta chuť byla skvělá a silná u každýho z nich. Pan Knedla se skoro omlouval, že todle prostě není schopen lokálně (ČR) nahradit – tedy něco Francie, Itálie, Švýcarsko, tuším Španělsko. Pro mě nej ten první zleva s lanýžem.

9)     Petit fours ke kafi, tu yuzu kouli sem ochutnal, bylo to vtipně kyselý a studený a dobrý, ženy kombinace bazalky a.. něčeho fialovýho, prej supr😊

Sakumprdum, dovolte mi naprosto laicky zhodnotit. Servis bez jediný připomínky. Pozornej, ale civilní.. jasně, když vstanete a dete na hajzlík, upravěj vám sezení, srovnaj či vyměněj ubrousek, zasunou vám při návratu pod prdel židli.. ale nepůsobí to jako snobárna, tváří se to v týdle kategorii přirozeně. Velká přidaná hodnota je to, že je tam málo hostů a pan Knedla si s nimi rád povídá, myslím že minimálně dvacet minut jsme prokecali. Úžasný je, jak má všechno promyšlený. Po šampaňským, víně, calvados a pár pivama předtím (jinde😊) se ho ptám, proč má takhle před Vánoci a čerstvejma dvěma hvězdičkama obsazenou třetinu restaurace. No a jasný vysvětlení.. na tendle večer jsou všechny dostupný místa zabraný, zvládli by toho uvařit víc, ale má kapku „problémy“ s personálem – prostě nemá dost proškolený obsluhy a chce si bejt úpně jist, že servis pro každýho hosta bude 100%. Teda radši udělá třeba o pade nižší tržbu (na večer), než aby si nebyl obsluhou úplně jist, a obsadí jen 1/3 kapacity restaurace. S kuchaři to problém není, protože u něj chce vařit vlastně každej.

Co se týče kuchyně, mně to sedlo úplně skvěle, mám rád kyselejší chutě. Umím si představit, že pro někoho, kdo jede víc slaný a sladký, to může být po pár chodech a sklenkách vína trochu moc.. fermentovaný a nakyslý, všechno. Možná by to mohlo vyřešit to párování s čajem. Co mě mrzí je to, že asi nejsem úplně schopen ocenit (chutí😊) všechnu tu práci, co je do každýho jednoho elementu na talíři vložena. Jasně, poznal jsem, že je to nejlepší jídlo, co jsem kdy v hospodě jedl. Ale když mi fakt byla popisovaná ta strašná crcačka se vším, ty člověkohodiny vložený do jednoho malýho sousta.. nevím, nějak se s tím špatně srovnávám. Až vyhraju Sportku a budu s rodinou jezdit po světě po trojhvězdách, jsem si jist, že se mi pohled na fine dining srovná, hehe.

Kousněme si do to toho kyselýho jablíčka. Osmichodový menu pro dva, celkem bratru devět litrů. Dvakrát šampaňský jakožto aperitiv, litr. Flaška výbornýho českýho bílýho za třináct stovek. Já v polovině calvados za pětikilo (malej panák), ten bodnul. Na závěr dvě kafe za celkem tři kila. Dvě vody též tři kila. Sakumprdum s dýškem kolem třinácti za večeři.. mno. Za rok před Vánocema bych prubnul nový menu.

P.S. Děti moje, těšte se na skromné Vánoce!

Joab

kristy_lex - Loaded Chicken Fries, Fly Chicken, Norsko

Dámy a pánové. Nebojte, nemusíte ode mě číst další článek. Já pokračuju v letní hibernaci (ač už se chystá vlna recenzí). Ale můj blog je světovej, plnej zcestovatelých, vzdělaných a sečtělých čtenářů, čtenářek a čtenářčat, kteří umí rozeznat ten pravej poměr bílkovin, tuků a soli na první pohled. K tomu si myslím, že mi manželka zahýbá s ostatníma food blogerama a můj blog už ani nečte. No a jak to líp otestovat, než tady nahodit recenzi od jedné takové zcestovatelé, vzdělané a sečtělé wellness královny, která se nebojí raz za čas hodit na instáč fotky z pláže. Takže se usaďte a užijte si první externí recenzi napsanou jistou kristy_lex, která se pro nás všechny obětovala, ochutnala nedietní jídlo a ještě si dala ten čas s tím to sepsat na digitální papír. Snad se vám to bude líbit a pokud máte podobný úmysly, klidně něco nafoťte, sepište a pošlete. Nepochybně to tu pak budeme mít veselejší.

==========

Fly Chicken Loaded Chicken Fries - odpověď na norský nedostatek KFC

Představte si tu věc. Stěhujete se do Norska. Vyplníte hromady dokumentů, najdete si práci, navštívíte nespočet úřadů, přihlásíte se k padesátiprocentní dani...a pak zjistíte, že v Norsku není KFC. Máte se zabít? Skočit do fjordu? Vyvolat revoluci? Ani jedno, dámy a pánové. Jako každý správný imigrant dostanete odpověď, která přichází v kterémkoli styku s norskými institucemi: "Blbý, co".

Ačkoliv v Norsku najdete pobočky McDonald's či Burger Kingu, KFC jako posledního člena tzv. svaté trojice byste tu hledali marně. Důvodů bude nejspíše více, ale v každém případě platí, že norské úřady požadovaly od řetězce využití lokálních (ergo drahých) kuřat, a to se KFC jednoduše nevyplatilo. Norové jsou ale velmi vynalézaví co se týče vymýšlení lokálních alternativ, takže přišli s vlastním fast foodem zaměřujícím se na smažená kuřata - pohleďte, Fly Chicken. Pobočky Fly Chicken najdete na několika místech civilizovanějších částí Norska, a jelikož scandi trendy momentálně frčí, bez ohledu na to, že blahořečení Skandinávie je dílem především zdařilého PR, tak je možné, že se s nějakou restaurací Fly Chicken na svých cestách setkáte.

Já jsem se ve Fly Chicken zastavila na letišti v Bergenu, což je druhé největší norské město, jež je branou k cestám do fjordů a té pravé norské krajiny, kterou uvidíte, když do Googlu zadáte "Norsko" (na druhém místě ve vyhledávači bude pravděpodobně Anders Breivik, ale ke konverzaci s místními vám raději doporučuji místní přírodu).

Menu Fly Chicken je celkem jednoduché, můžete vybírat z kusů kuřat (křídla, stehýnka), sendvičů, salátů a loaded fries. Poslední zmíněné bylo jednoznačně mojí volbou, protože hranolky posypané změtí různých věcí mi připomínají salát, a já se ráda cítím jako wellness královna. Objednala jsem si tedy Loaded Chicken Fries: hranolkový salát se smaženýma kuřecíma nohama, čedarem, zakysanou smetanou a slaninou (život bez slaniny nemá smysl, to se asi shodneme).

 

Na stole vám přistane solidní krabice, která sice na fotce nevypadá zrovna úctyhodně, ale věřte, že je plná věcí, co překvapí váš žlučník ze zálohy.

 

Jako první musím pochválit perfektní a křupavé hranolky, žádná konzistence mokré ponožky. Kvalitní hranolky nejsou vždycky samozřejmostí, a tyhle jsou opravdu dokonale vysmažené a udržují si formu po celou dobu jezení. Smažené kuřecí stehenní maso sice postrádá unikátní kombinaci jedenácti koření Colonela Sanderse, ale jedná se o další skvěle křupavou záležitost. Pokud jste jako já a rádi si opékáté toasty a špekáčky do stadia kremace, protože je pro vás prioritou senzorický požitek z křupání, tak vám kuře od Fly Chicken chutnat bude. Díky použití stehenního masa se ale jedná i o přiměřeně šťavnatý zážitek.

Čedaru je tam jakoby trochu, není ho úplně moc, ale jelikož se spolu s masitou a vypečenou slaninou nalepí na jednotlivé kuřecí kousky, tak získáte hodně sexy kombinaci. Ovocnou pálivost jalapeňos pak zmírňuje zakysaná smetana, což vytváří harmonický balanc. Mluvíme tady samozřejmě o harmonickém balancu v kontextu jídla, které vám ucpe cévy, s tím je potřeba počítat.

Jakmile je možnost k menu přihodit finger food, tak konám, tudíž jsem okusila ještě Chili Cheese kousky, které jsou fajn, ale pokud znáte ty z Burger Kingu, tak vás nijak nepřekvapí. Vše jsem namáčela do omáčky Classic Sauce, kterou jsem moc nepochopila, pravděpodobně se mělo jednat o omáčku pepřovou, ale chuť byla velmi mdlá a připomněla mi, jak si rodiče kdysi do lednice schovali ve sklenici od majonézy zbytek malířské barvy do obýváku a já se při dekorování smažáku spletla. 

Cena sendvičů, loaded hranolek a salátů se ve Fly Chicken pohybuje kolem 150-180 norských korun, což jsou cca tři až čtyři stovky korun českých. To není málo, ale v Norsku je to cena za fast food standardní. Pro představu - v běžném bistru dostanete jídlo typu burger nebo pizza za cca 250 norských korun.

Fly Chicken určitě není KFC, ačkoliv by chtělo být jeho alternativou, ale jedná se o slušný kuřecí fast food. Za normální cenu se zde nasytíte, docela si i pochutnáte a svému gastroenterologovi nemusíte nic říkat.

kristy_lex